Díky, drahoušku!

 

Z hlediska marketingu jsou veterinární lékaři velmi zajímavý fenomén. Málokterá profese se tak ráda a intenzivně nechává zobrazovat s předmětem své obživy. Na webových stránkách rozličných veterinárních klinik lze v oddíle „O NÁS“ či „LÉKAŘI“ spatřit usmívající se tváře primářů, sekundářů, techniků, asistentů, sester i recepčních, a vedle nich nějaké stejně dobře naladěné, ba přímo vychechtané, domácí zvíře.

Zvíře jako marketingový nástroj je sázkou na jistotu. Jako příklad lze uvést zdařilou antropomorfickou televizní reklamu GE Money Bank s rozumujícím kocourem v koupelně, na hokeji, v kuchyni, na bowlingu, na horách a kdoví kde ještě.

Pravděpodobně nejslavnější reklamní pes současnosti je známý šišlající Štefan z reklamy za Kofolu, tedy vlastně Fofolu, s výrazně vyvinutým podkusem. Civilní jméno tohoto bizarně vyhlížejícího křížence čivavy a jezevčíka žijícího v San Diegu je Tuna. Tuna má vlastní heslo na Wikipedii, a že jde vskutku o internetovou celebritu můžete ověřit zadáním hesla „tuna dog“ do vyhledávače.

Fotografie lékaře s roztomilým psíkem, ideálně štěňátkem, vysílá do okolí jasný signál: Jsem oddaný zvířatům, zbožňuji je a ona zbožňují mne. Někdy to veterináři nestačí a boduje fotografií se psem, kterým mu intenzivně olizuje tvář či mu zavádí jazyk do zvukovodu.

Ještě pozoruhodnější jsou pak prezentace veterinárních klinik na Facebooku. Malá čivavka s velkou hlavou, smutnýma očima a drobným tělíčkem (fyziognomická analogie s dítětem), která je přikrytá vlněnou dečkou a napojená na přístroje množstvím hadiček, je v rukou správného marketéra jak zbraň hromadného ničení. Nelze odolat, rozněžnění návštěvníci lajkují jak o závod. „Chudáček čivavečka, copak se jí stalo?“, škemrají o informace. Sestřička pověřená správou facebookového profilu kliniky ihned odpovídá: „ Vilouška pokousal rotvajler, ale majitelé přišli včas a panu doktorovi se ho podařilo zachránit!“ Dav výská nadšením a zasílá vzkazy, ať se ten drobeček a nebožáček uzdraví, že mu všichni držíme své pěstičky.

Za tím vším se do podvědomí zapisuje onen potřebný a velmi žádoucí vjem: „Tam jsou dobří, tam se těm zvířátkům věnují, tam je mají rádi. Tam musím jít taky.“ Bingo, splávek zmizel pod hladinou, rybka se lapila.

Aby nebylo pochyb, že „tady zvířata opravdu všichni milují“, neopomenou u svých profilů lékaři i sestřičky zdůraznit, že je doma ještě čeká jejich vlastní zvířectvo, neboť v práci se ho dostatečně nenabažili. Zvířátka pracovníků veterinárních klinik jsou povětšinou pojmenována rozpustile žertovně, takže se dovídáme, že vedoucí kliniky má doma kocoury Hewletta a Packarda, recepční čivavy Chucka a Norrise, a sestřička rajtuje na kobylce jménem Blažena Škopková. Tímto personál kliniky sděluje své klientele, že jde o optimistické mladé lidi plné hravé lehkosti, se kterou budou jistě zvládat i zdravotní problémy jim svěřených zvířátek.

Vždy jsem se bavil představami, která profese by se krom nás veterinářů mohla podobnými marketingovými nástroji ještě propagovat. Poněkud bizarně by působila tabule s tvářemi právníků ve firmě AK Levíček & partners, kteří by byli na profesionálně designovaných černobílých fotografiích zobrazeni se svým oblíbeným obžalovaným. Na Facebooku by pak kancelář mohla klidně rozveselovat davy sdělením, kolik párů dnes pomohla rozvést (foto dvou spokojených exmanželů s advokátem uprostřed) či koho obšťastnila vypracováním kupní smlouvy na byt 1+kk.

Ortoped by se mohl na svém webu nechat zvěčnit se zvláště povedenou náhradou kyčle, přičemž na sociální síť by mohl uvést, že pan Šmíd byl před operací klidný, necukal se, po probuzení se choval způsobně a na rozdíl od minulé operace nadměrně nevokalizoval. To bych olajkoval i já.

Už vidím fota usmívajícího se exekutora se spokojeným dlužníkem v náručí, notáře tulícího se k losovacímu bubnu sazky – sportky, kominíka v objetí s čerstvě vyvložkovaným komínovým tělesem či geriatra se svou oblíbenou babčou.

V roce 1976 představil Robert Dawkins teorii memů, tedy jakýchsi kulturogenů. Morálka, náboženství, vzorce chování, materialismus, životní hodnoty – to vše se dědí z generace na generaci podobně jako geny. Je nabíledni, že naše vztahy se společenskými zvířaty jsou mem jak poleno. „Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi“, říká známé přísloví a představuje mem, který je lidem naší kultury vtištěn do vzorců chování i myšlení a je mezigeneračně šířen.

Po veterinárních lékařích se chce, aby byli ze zvířat stejně unešení jako jejich chovatelé. Jaksi se to od nás očekává. Co si ale o pózování s námi před objektivem fotoaparátu či před kamerou myslí samotné zvíře?

 

Aby to nebylo podobné, jak když ráno pročítá manžel noviny a v jednom článku se dočte, že si jeho oblíbená a krásná herečka bere fotbalistu, o kterém je známo, že inteligencí příliš neoplývá. Manžel se otočí na manželku a říká: „Nikdy nepochopím, že ti největší kokoti dostávají ty nejpůvabnější ženy.“ Manželka se na něj usměje a říká: „Díky za kompliment, drahoušku.“
 
Jan Mirga

 

Zaujal Vás ORIBLOG? Napište mi SEM.

Za Vaši reakci děkuji :-)