Cherchez la femme

Ženy - veterinární lékařky - jsou nezřídka terčem různých kritiků. Těm vadí, že je jich v oboru přespříliš, že začínají svými počty převažovat nad muži, že jsou fyzicky slabé na praxi velkých zvířat, že si pořád na něco stěžují, že vyžadují životní jistoty hned na začátku své kariéry, že jsou příliš emočně přepjaté a neumí řešit obtížné situace s klienty, že nemají přirozenou autoritu, že si málo účtují, že jsou příliš mluvné a s chovateli se rády a zadarmo vybavují, že jsou v praxi málo progresivní či dokonce pasivní, že hned po nástupu do zaměstnání otěhotní, že jsou hádavé a vjíždějí si do vlasů s dalšími zaměstnankyněmi praxe, že jsou nesamostatné, vyjukané, afektované, neurotické, éterické. 

Já to vidím jinak. Vše záleží na úhlu pohledu, ostatně jako vždy. Optimisté rádi zdůrazňují, že s čímkoli se v životě setkáme, by se mělo přetavit na v zásadě vítanou výzvu. Něco, čeho bychom se měli radostně chopit a s chutí sobě nevlastní začít řešit. Jako muže mě zprvu estrogenový sesuv půdy do často ryze testosteronového údolí také děsil, nyní jsem si ale na tomto novém biotopu našel svá pozitiva a těším se z nich. Zde jsou ta nejpodstatnější:
1. Jsem z generace, která se na fakultě učila, že křeček je buďto zdravý nebo mrtvý. Je úžasné, že se mladé veterinární lékařky s chutí vrhly do medicíny malých savců a exotických zvířat, a nabídly nám postarším možnost tuto podivnou havěť referovat jinam. Malý plastový transportní box v čekárně ve mně totiž vyvolává presynkopální stavy, s obtížně zvladatelnou touhou prchnout zadním východem kliniky, a už se nikdy nevracet.
 
2. Je příjemné být na semináři držen při životě dychtivým mládím. Zvláště doba postprandiální s sebou přináší potřebu vydatného spánku, a přitom by člověk tak rád sledoval. A právě v těchto chvílích přicházejí na pomoc mladé kolegyně, jejichž pozornost a zájem o probírané téma nepolevují ani v odpoledních hodinách a psychologicky tak pomáhají okolo sedícím staříkům držet oční víčka otevřená.
 
3. Velmi oceňuji prázdné toalety. Hromadné akce (typicky semináře) obvykle vytvářejí zvýšené nároky na sociální zařízení. Zvláště o přestávkách přestávala dříve nabídka pisoárů kopírovat poptávku. Za současné situace nadbytku žen a úbytku mužů však nachází našinec pánské toalety prázdné, dokonce si lze podle osobních preferencí vybrat oblíbenou lokaci pisoáru, případně je při močení rozpustile střídat. Člověk zažívá neuvěřitelné uspokojení z vlastního pohlaví, když mine frontu žen před dámským WC a zapadne do vylidněných prostor pánských toalet. V poslední době sice některé odvážnější (či zoufalé) ženy podnikají výpady do dříve zapovězených prostor, a na pánském WC tak dochází k genderovému mísení, nicméně zatím naštěstí nejde o fenomén běžně rozšířený. Snad i díky tomu, že se muži při močení rádi a snadno odvzdušňují, čímž své kolegyně od návštěvy pánské toalety účinně odrazují. Ty se zase z neznámých důvodů stydí „čůrat nahlas“ – pravděpodobně v přesvědčení, že je moč hlučně padající na hladinu vody nějakým způsobem diskredituje.
 
4. Ženám naštěstí chybí ona pověstná mužská dravost, charakterizovaná touhou uchvátit nejlépe celý veterinární trh, opanovat vše kolem sebe, zkrotit lokální praxe i praxičky, zdomestikovat jejich osazenstvo, a pak je pokrotlé lonžovat, švihat bičíkem po hýždích a krmit cukříky. Neznám kolegyni toužící po řetězci svých praxí rozprostřených od Aše po Uherské Hradiště. „Žít a nechat žít“ je - zdá se - ženské motto a je to jen dobře. Lze konstatovat, že agrofertizace jakéhokoli oboru lidské činnosti, to jest pojmutí do vlastních lícních torb maximum možného ze svého okolí, není ženským fenoménem.
 
5. Nejsem si jistý, zdali si to muži dostatečně uvědomují, ale nadbytek žen ve veterinárních praxích muže v očích chovatelské veřejnosti jaksi zexkluzivňuje. Vše, čeho je málo, se nakonec stává vzácným zbožím, až v posledku luxusem. Aniž bych chtěl jakkoli prorokovat naprosté vyhynutí mužů ve veterinárních praxích, je jejich postupný ústup zjevný a je možné, že v budoucnosti bude i naprostý blb ceněn jako vzácný úkaz chlapa v jinak ženském oboru.
Když se tak zamýšlím nad genderovou budoucností veterinárních služeb, nedá mně to, abych neparafrázoval jeden známý vtip o třech důchodkyních v pečovatelském domě: Trojice 85letých veterinárních lékařek vzpomíná na svá mladá léta. První zavzpomíná na svoji první operaci střevní invaginace, a rukama naznačuje, jak dlouhý a mohutný úsek postiženého střeva musela resekovat. Druhá souhlasně přikyvuje a předvádí, jaké dvě obrovské podsaniční mízní uzliny měl její první pacient s lymfomem. Třetí jen suše poznamená: „Neslyším z toho, co si povídáte, ani slovo, ale toho spolužáka z kolejí, o kterém je řeč, si taky pamatuju.“
 
Jan Mirga

Zaujal Vás ORIBLOG? Napište mi SEM.

Za vaši reakci děkuji :-)